Vracim se z nemocnice a ani nevim kudy jdu, jaký mám v hlavě zmatek. Myslím na Jindru. Co to je za kluka, že mě tak pobláznil? To to své číslo dá každé holce, co potká nebo co jí v práci udělá sádru. Mám nápad. Jdu prázdným parkem a vytocím na mobilu Ivčinu dvojčesestru Danu. Pracuje pořád i v nemocnici, mohla by Jindru znát nebo vědět co se o něm povídá…. Nechám telefon dlouze zvonit a nic, vzdávám to. Než mobil dám do kapsy, volá Danka zpět. Ahoj Dani, vzpomeneš si na mě…., jo od Ivky, jo…obě ruce zlomený…, no jedna už vlastně ne… Dani, neznáš, prosím tě nějakého sanitáře od vás, Jindru? …jo, ze sádrovny. Danka má asi ráda drby, protože její několika minutový monolog by šlo shrnout stručně: student medicíny, na sádrovně jako sanitář brigádník bere pár směn týdně, skromý slušný kluk, hraje fotbal a opustila ho přítelkyně asi před půl rokem, když ho vyměnila za prachatého podnikatele. Děkuju Dance, schovávám telefon a ještě na něm dočítám esemesku od mámy,…a bum ráma jak z děla doprostřed čela. Sedám na zadek a koukám že jsem přehlédla sloup veřejného osvětlení a vrazila do něj. Nevím jestli se mám rozbrečet nebo smát. Kdyby to někdo viděl, muselo to být jak z grotesky. Vstávám a v mobilu prohlížím čelo, naštěstí krev neteče, jen malá boule. Opráším še a jdu domů a přemýšlím jestli Jindrovi zavolat nebo ne. Zbytek cesty dojíždím tramvají. Když si v ní sednu, všimnu si rezavého fleku na bílém šátku ve kterém mám zavěsenou sádru. Odhrnu ho a koukám nevěřícně. Uprostřed předloktí je do sádry oválná vpáčenina od nárazu do sloupu. Chce se mně brečet. Co jsem to za nemehlo. Takhle to ale nemůže přes měsíc zůstat, tlačí to. Zvažuji co teď. Doktorka už bude dávno doma,…je něco po čtvrté. Zavolat Jindrovi? …to ne, nebudu se chlubit jaké jsem kopyto. Přecházím na druhou stranu ulice a čekám na tramvaj zpět do nemocnice. Když tam dorazím, v čekárně chirurgie čeká jen kluk s nohou v sádře asi na odvoz. Jinak nikde nikdo. Ťukám na okýnko. Vykoukne starší sestra a co že chci? Vysvětluji jí že jsem tu před chvílí byla, vynechám realitu se sloupem, a nahradím ji cuknutím tramvaje a ztrátou rovnováhy. Sestra lamentuje, že to snad není možný a jestli si z ní nedělám legraci. Nedělám. Mám prý počkat než přijde pan doktor, který přebírá službu na oddělení. Čekám asi hodinu. Mezitím kluka se sádrou odvedou dva asi kamarádi, přijde paní středního věku s rukou v puntíkatém šátku ze kterého vykukuje mražený hrášek. I když je všude volno, sedne si vedle mně a chce si povídat. Dozvím se, že lezla na kredenc pro vázu, židle se jí smekla a spadla na ruku, kterou si asi zlomila. Ptá se co mám já, stručně jí odpovím, ale nechce se mi povídat. Naštěstí přichází doktor a sestra obratem volá moje jméno. Jsem přijata a znovu vysvětluji svou nemilou historku s tramvají. Doktor jen zvedne obočí a víc se neptá. Podívejte slečno, sádru musíme udělat novou a nejradši bych vam ji nechal zaplatit, ale nemám na to tabulky. Takže, vám dám žádanku na rentgen, jestli jste si s tím něco neudělala a jestli ne tak sádra a už vás nechci vidět. Omlouvam se a pokorně couvám s zádankou ke dveřím. Rentgen, vracím se zpět, sestra mi ve dveřích vzkazuje , že je to dobré a dává mi zprávu s lístečkem na sádrovnu. Zaklepu, chvilku ticho, a pak…otevře Jindra. Zdravím slečno, tak se vám zachtělo té skleničky prosseca? Směje se. Co tady dělá, myslela jsem že už mu musela skončit směna jako doktorce…hanbou bych se propadla. No, víte, já měla kapku smůlu, ukazuji mu díru v sádře a podávám lísteček od dokrota se stručným “celé znova a ať to něco vydrží” Jindra se tomu směje a vezme mě dovnitř. Sednu si a on sádru co před nějakýma dvěma hodinami vytvořil, celou rozřezáva. Mlčí ale vidím jak si mě prohlíží. Když pilka umlkna a nůžkami stříhá bavlněné podklady, špitnu … ta sklenička by přece jen nebyla? Podíval se na mě, tak trochu jinak a natáhl ke mně ruku jakoby mě chtěl pohladít po tváři… moc rád, moc…počkáš na mě, střidají mě asi za půlhodinu. Přikývnu. Pohladím ho po ruce a on vyloupne mou ručku ze zničené sádry. Nakloní se ke mně …dlouze se na sebe zahledíme a on mě políbí. Neucuknu. Zdravou rukou si jej za halenu přitáhnu blíž a vášnívě se líbáme zatímco moje pravačka leží ojíněná od řezané sádry v bílé drti na lehátku. Vyruší nás chrastění klíče v zámku. Rychle od sebe… vchází jiný sanitář a zdraví se spolu. Tak kámo máš volno, utíkej, já to už dodělám. Ne, díky, utíkat budu , ale slečnu dodělám, je to známá a máme pak společnou cestu. Červenám se a usmívám asi trošku přiblble, ale kolega sádrař jen prohodí “ tak óká, jdu si ještě pro sváču” a odejďe. Jindra mně vytváří novou sádru zase až úplně z podpaží po prstíky pravé ruky. Všimnu si že jediná změna je, že longetu použil mnohem širší a dal ji dvojitě…asi aby to něco vydrželo… když je hotov, otírá mně prstíky a ramínko od zbytků sádry a vždy mě jakoby mimoděk políbí do vlasů. Jsem asi šťastná, moc ti děkuji rezavý sloupe v parku! Ze sádrovny jdu počkat na Jindru do čekárny. Ne, paní s hráškem ke mně neomylně zamíří a jako bych byla stará znamá mi líčí kde a jak má co v ruce zlomené a že čeká na doktora, že jí to zkusí srovnat, protože nechce na operaci. Polituji ji a jdu čekat radeji ven. Jindra je tam za chvíli. V teplákové soupravě a sportovních botách vypadá výborně a já se sádrou vedle něj jako lazar. Ahoj, tak můžeme na ten drink. Nějak jsme se nestačili představit, já jsem Jindra. Martina.
Pokračování příště.